Pěvecké etapy Ivety

V Praze na Ivetu po maturitě roku 1983 nečeká nikdo jiný než Petr Sepéši. První kroky vedou do nahrávacího studia, kde vznikají první  společné nahrávky. První společné televizní vystoupení nenechává na  sebe dlouho čekat a zve si je do svého nového pořadu - Sejdeme se  Na výsluní - Helena Vondráčková. V prvním dílu účinkovali ještě  každý sólově. Jejich prvním duetem jsou Knoflíky lásky, kterýžto se okamžitě stal  jedním z nejhranějších hitů. Prodej singlu s tímto hitem se stal  jedním z nejprodávanějších v roce 1983. Účinkování se skupinou Golem nebo s TOČRem jen dokresluje kam se  oba během krátké doby dostaly. Iveta byla stále méně průbojná, bála  se Prahy, bále se tvrdého zákulisního boje. Naopak Petr byl onou  vůdčí osobností a dokázal zařídit i nemožné. Samozřejmě k tomu do­ pomáhal manažer Tomáš Gotlieb, bratr slavnějšího spíkra v rozhlase  Oscara. Ivetě ona vlastnost menší průbojnosti zůstala dosud. Spous­ta lidí ji pasovala do role naivní, romantické dívky z venkova,  která přijela dobít svět. Tohoto přirovnání se nikdy již nezbavila.  Spíše k němu přibilo další - vypočítává. Ale to bychom mnoho let  předběhly.

Rok 1984 byl rokem úspěšně se rozvíjejícího nového dua, které se  mělo stát dle mínění některých kritiků nástupnickým duetem Simonová  - Chladil. Zbývalo čím dál méně času na návraty domů. Iveta tím  mnoho trpěla. Byla na rodičích moc vázána a tak za každou volnou  chvilku, kdy směla odjet na rodné Valašsko byla vděčná. Její roman­tická povaha se projevovala i ve společné tvorbě Ivety a Petra.  V Praze se jí stále nedařilo najít kamarádku, které by mohla věřit,  se kterou by se mohla jen tak projít a někam posedět. Navíc se bála  stálých reakcí kolem jdoucích lidí, zvědavých novinářů a dotěrných  fanoušků. Za to, že mohla zpívat platila velikou daň. Popularita ji  hnala stále více a více mezi čtyři stěny, kde bydlela s Petrem. Jak  Iveta uvedla v jednom ze svých prvních velkých rozhovorů v Mladém  světě 1985 nebyla to lehká doba: "První měsíce jsme s Petrem neměli  kde bydlet. Nebylo neobvyklé, když jsme ráno nevěděli, kde budeme  večer usínat. Často nás nechali u sebe přespat lidé, které jsme  poznali den předtím...Nakonec jsme sehnali tento byt v Zahradním  městě, který nám pronajal jeden známý..."(kráceno z MS) Televizních vystoupení stále více a více přibývalo. Přicházela  i spousta nabídek na různé festivaly - Sopoty, Bulharsko... První  zahraniční vystoupení v Sovětském svazu, NDR...Autoři se předháněli  se svými novými hity. Během onoho roku jich bylo na dvě desítky.  Vyšlo 7 singlů. Ale na velkou desku se stále čekalo. Příprava LP  desky začala na jaře onoho osudného roku 1985. Dne 29. července  1985 v nočních hodinách se rozjetý vlak jménem Sepéši - Bartošová  zastavil. Stalo se to po návratu z turné po Sovětském svazu. Iveta  odjela k rodičům do Kopané. Petr zase za svoji maminkou do Aše. Při  jeho nočním návratu se to stalo na jednom železničním přejezdu  u Františkových lázní. Nestihl přejet železniční přejezd a vlak jej  táhl několik metrů před sebou. Ukončil se tak život nejen mladého  a nadějného zpěváka, ale pro Ivetu především velké opory, kterou  v Petrovi do té doby měla. Smutná zpráva ji zastihla doma u rodičů.  Ráno se o nešťastném Petrově osudu dozvěděla nejprve maminka Ivety.  Když Iveta vstala, první kdo Ivetě vše řekl byl její největší och­ránce - táta. Iveta nebyla schopna žádné reakce. Krve by se v ní  nedořezal a do Prahy k rozdělaným projektů se již vrátit nechtěla.  První a poslední společná deska vyšla po Petrově smrti. Petr Sepéši  se narodil v roce 1960, přesněji 23. dubna v Brezně. Od roku 1962  žil v Aši se svoji maminkou a mladším bratrem až do onoho osudného  dne.

Jaký vlastně Péťa byl nejlépe dokresluje dopis od jeho mamin­ky, který jsem obdržel ve Fan klubu, když jsme připravovali materi­ál k pátému výročí této tragické smrti. "Psát o Péťovi, to je pro mne moc složité. Snad vám bude stačit  alespoň těchto pár řádků. Peťulka byl velice živé a neposedné dítě,  už od mala byl tam, kde se něco dělo, ať již průšvihy nebo  klukoviny. Byl to prostě takový běžný klučina, rošťák s velkým  srdcem, jak o něm tvrdí jeho kamarád, a má pravdu. Rošťárny, to byl  jeho svět. Ale nebyly to žádné kruté nebo vážné věci, to ne.  Dokázal třeba zahrát míč při kopané do okna sklepa nebo si hrát na  vojáky a stavět přitom z různého harampádí ten jejich hlavní  stan... Když pak Peťulka šel do školy, začal se spíše zajímat o hudbu  a sport. Dělal kdejakou disciplínu. Tyto dvě lásky mu vydržely do  studia, kdy dělal obor mechanika textilních strojů pro TOSTU Aš.  V této době začíná už hudbu brát vážněji než sport a zakládá se  svou partou první kapelu - Apendix. Dostává se do stejného ročníku  Mladé písně Jihlava jako P. Kotvald. To bylo v roce 1978. Začali  kamarádit. V Jihlavě ale nepochodili a tak Peťka nakonec rukoval na  vojnu do Unhoště. I zde, jak to jen šlo, zpíval. Měli vlastní kape­lu a jezdili hrát po okolí. Po návratu z vojny pak napsal Slůvka, Vázu, Táto - táto a mnoho  jiných textů a melodií, ale to všechno odnesl čas. Pak přišla Jihlava 1983, druhé místo po Paľovi Haberovi, a to s  písní Slůvka a Jací jsme. Tam se také setkal s Ivetkou, no a pak už  jsme Peťulku moc neužili. Začal perný život mezi Aší, Prahou,  koncertními šňůrami, natáčením, zkouškami hlasovými i pohybovými,  focení, televize, zahraniční turné. Celý ten kolotoč se zastavil  pár vteřin po 22. hodině dne 29. 7. 1985 ve Františkových lázních.  Tam také skončily i mnohé mé a Ivetčiny naděje, touhy, sny, cíle. Snad pochopíte co jsem tím chtěla říci, je to sice rozvláčné, ale  dál nemohu. Je to sice už pět let, ale je to jako kdyby ještě včera  ráno odcházel v 8,00 hodin do Chebu, aby se mi pak už nikdy  nevrátil....... S pozdravem a velkým díkem Vaše Lýdie Sepéšiová"

 

Bohužel již ani maminka Petra není mezi námi. Jen ona věděla jak jí  bylo, když psala tyto řádky. Ale ono vyznání mluví za všechna další  slova i když Iveta i v té době na Petra stále vzpomínala. Tento  veršík, který Iveta napsala do již zmíněného materiálu o Petru  Sepéšim vznikal následovně: Dlouho mi Iveta nechtěla nic napsat. Prý se jí vzpomíná velice  těžce. Nakonec jsme se dohodli a při jednom velkém koncertu, jehož  výtěžek byl věnován na konto boje proti AIDS, jsme v šatně stadionu  Slavie seděli spolu a Iveta se pokoušela napsat pár slov. Ruka jí  ztěžkla a nebyla schopna složit ani větu. Párkrát se škrtalo  a v hlavě se jí opět promítala jedna životní epizoda. Nakonec  napsala:"S Petrem jsem zažila jedno z nejkrásnějších období a i  když je to vzpomínka smutná, nikdy nezapomenu..." Smrt Petra vzala i mnohé další kolegy v šoubyznysu.

Heidi Janků by­ la delegována na místo Petra a Ivety na festival do Sopot. "Měla jsem jet za Ivetu a Péťu do Sopot, ale potom, co se Péťovi  stala ta nehoda, jsem odmítla. Vzala mě tato smrt moc a obdivuji se  Ivetě, že se zase dala do formy a začala zpívat."(Knoflíky č.8)

Jedním z mnoha těch, co stáli v začátcích po boku Ivety a Petra byl  i Petr Hrbek, první předseda FK, který byl založen v Kralupech nad  Vltavou.. Činnost tohoto FK byla ukončena ne smrtí Petra, jak by  mnozí mysleli, ale díky tehdejšímu politickému vedení okresu Měl­ník. Kdy a kde se poprvé Petr Hrbek setkal s Ivetou a Petrem? "První setkání s Petrem bylo v Přerově, roku 1983 na Sovětské  písni. S Ivetkou jsem se setkal letmo až v roce 1984, kdy oba  točili svůj první debut pod vedením režiséra Jaromíra Vašty -  Sejdeme se Na výsluní. Tam zpívali každý sólo, i když duety  Knoflíky lásky a Červenám byly natočeny. Petr zpíval Den kdy nejsem  s ní a Iveta To mne nenapadá. Vzpomínám si, jak se na oba čekalo  asi přes hodinu. Ona byla pauza a oba měli před budovou televize  kamarády a tak jim šli přehrát své písničky a mezi tím bylo studio  dávno připraveno a oni nikde. Naštěstí to pan režisér Vašta  toleroval. Sice dostali svůj díl, ale bylo to spíše kamarádské. Po­ řad pak vysílala ČST 27. dubna 1984. Musím ještě prozradit, že Ive­ ta měla v této době i dvě přezdívky. Říkali jsme jí "Bublinka"  a někdy i "Bobek"."

Ostatní nabídky Iveta po Petrově smrti odmítala. Poprvé se objevila  v televizi až na Silvestra v pořadu Možná přijde i kouzelník, kde  zpívala po boku Heleny Vondráčkové, Hany Zagorové, Marie Rottrové,  Markéty Muchové, Nadi Urbankové, Petry Janů a Jitky Zelenkové píseň  - Karneval.

Premiéra s přídechem smutku - Byl to šťastný dramaturgický nápad vytvořit z Ivety Bartošové a  Petra Sepéšiho duet. V hektice uspěchaného života, v záplavě rocko­vé hudby (nic proti ní) a v době ekonomických experimentů působily a  působí nahrávky dvojice Bartošová - Sepéši, jak si jí zvyklo říkat  hudební zákulisí, jako onen pověstný balzám na duši. Vím, nepřines­ li nic nového, ani dříve neslyšeného, dokonce byli jakýmsi renovo­vaným modelem někdejšího prototypu, se kterým na naši hudební scénu  před bezmála třiceti lety vstoupili Simonová a Chladil, ale přesto  - nebo právě proto? - zaujali hned při premiéře. Předcházející cí­levědomá práce, příprava vhodného duetového materiálu, hlasová  i pohybová průprava. Iveta s Petrem měli štěstí, že se jich na Mla­dé písni Jihlava všimli ti, kteří byli ochotni to s nimi zkusit  a zjistit, že to dokáží a kdo k tomu měli potřebnou erudici a záze­mí. Na prvním místě jmenujme dramaturga TOČRu v Praze, skladatele  Pavla Vaculíka, s jehož písničkami se sympatické duo poprvé zapsalo  do posluchačského povědomí. Pochopitelně, byla to svým způsobem  sázka do loterie, jako pokaždé nejistá. Ale přece jen tu byly před­ poklady, které naznačovaly, že posluchačský ohlas by se měl dosta­vit. Smíšený duet na naší scéně dlouho chyběl, oba mladí interpreti měli  nezbytné (a poměrně vysoké) hlasové kvality, špatně na tom nebyli  ani s hudebním cítěním, navíc působili sympaticky. Když k tomu při­ počteme ještě tým zkušených, který se kolem nich začal vytvářet  a jednoznačně kladnou posluchačskou a diváckou odezvu na první pís­ničky a vystoupení, zdálo se, že jejich další umělecká dráha je  naprosto jasná. Leč... Tragický osud rozhodl jinak. Supraphonské album Knoflíky lásky je že jen jakousi rekapitulací  toho, jak na svou písničkovou pouť duo vykročilo a kam směřovalo.  Vedle nahrávek známých najdou diskofilové na albu i premiérové pís­ničky, ve kterých se značně rozšířilo autorské zázemí. Vedle Vacu­líka a Rytíře najdeme i další autory: Bukoviče, Krůtu, Hanniga... S jednou výjimkou vznikly všechny nahrávky ve studiu "A" Čs.  rozhlasu v Praze ve spolupráci s TOČRem, řízeným F. Slováčkem. Ze  všech snímků je patrno, že Iveta a Petr našli za pomoci stálých  spolupracovníků dobrý a vkusný recept na melodické písničky  středního proudu, které korespondují s vývojem tohoto žánru i s  letopočtem, který píšeme. Nesporné hlasové kvality interpretů se  opírají o vhodný repertoár, oba hlasy spolu příjemně souznějí a i v  sólových nahrávkách je znát osobitý interpretační přístup. Škoda,  že premiérové album Ivety a Petra je zároveň jejich posledním,  protože tato spolupráce byla velmi perspektivní. (recenze Miloše Skalky - Jak to slyším - Gramorevue 1986)

 V lednu 1986 natáčí s dalšími čtyřicetidvěma interprety naší pop mu­sic skladbu Nejhezčí dárek. K tomuto je pořízen i videoklip. V led­nu ji čekala spousta práce - např. natáčení Dostaveníčka v Klášter­ci nad Ohří, Sejdeme se Na výsluní, kde předvedla písničku Každý má  rád muzikál a pár slov věnovala památce Petra. Na Plese ČST počát­kem února interpretuje skladbu z repertoáru Heleny Vondráčkové  - Lásko má já stůňu. V létě téhož roku reprezentuje Československo  na mezinárodním hudebním festivalu Zlatý Orfeus v Bulharsku s písní  Vítězslava Hádla a Zdeňka Borovce - Jen já a motýl. Tato skladba se  později objeví i na prvním samostatném albu Ivety, ale v kratší  verzi. Původní verze se nikdy nedočkala svého vydání. Posléze přijímá nabídku ve skupině Balet, kterou založil Petr Hej­duk, bývalý člen skupiny Olympic společně s Jindřichem Malíkem.  Stačila s nimi natočit pouze tři hity - Hej pane disjokej a první  vzpomínku na Petra - Každý má rád muzikál a dosud nikde nevydanou  věc Daniela Hádla a Zdeňka Rytíře - Báječní muži na nablýskaných  strojích. Spolupráce trvala necelé čtyři měsíce a Iveta přechází  v březnu 1986 do již v tehdejší době mamutího gigantu s názvem Kro­ky Františka Janečka, kde jezdí v pořadu Děti ráje. Ale i zde ji  v půlročním účinkování a natočení čtyř hitů nic neudrží a Iveta  hledá dál od listopadu svou vlastní cestu. V Krocích natočila mimo  jiné i druhou vzpomínku na Petra - megahit - Léto. Podle mého je  tohle jedna z nejzdařilejších věcí které kdy Iveta nazpívala a pat­ří právem k nejoblíbenějším hitům všech generací. V březnu rovněž  začíná natáčet písničky do pohádky - Co takhle svatba princi, která  nesla původně pracovní název - O třech princeznách. Premiéru měla  v prosinci o vánočních svátcích v ČST. Ačkoliv Iveta by si ráda ně­ jakou filmovou roli vyzkoušela, zde pouze propůjčila hlas Ivaně An­drlové. Začala se čím dál častěji objevovat v tolik populárních po­řadech, jakými v té době byly - Možná přijde i kouzelník - díl  s názvem Karneval v Táboře, Dva z jednoho města - Brno, Kladno...  Dokonce obdržela nabídku od režisérky Jiřiny Pokorné - Makoszové,  aby si zahrála princeznu v pohádkové popopeře - Plaváček. Hudbu  složil Pavel Skalický a libreto napsal Miroslav Procházka. Premiéra  byla o vánočních svátcích a roli Plaváčka si zahrál Standa Hložek.  Vedle Ivety a Stanislava Hložka si v pohádce zahráli i Marie Rott­rová, Pavel Bobek, Václav Neckář, Laďka Kozderková, Josef Zíma ad. Iveta se stala po Petrově smrti "mučitelkou". Mnoho lidí ji dlouhou  dobu litovalo a mnozí rodiče by ji rádi viděli jako svoji dceru.

Při dvou vánočních koncertech Karla Gotta ve sportovní hale v Praze obdržel Karel Gott velkou krabici s dárkem. Oním dárkem nebyl  nikdo jiný než Iveta. Podařilo se jí vystupovat po boku opravdového  jména a najít tak zázemí, které tolik potřebovala. Navíc tu byla  jistota jak v repertoáru, tak v koncertních pořadech. Zařadila se  tak vedle Dariny Rolincové do stáje Karla Gotta, kde měla nahradit  za nedlouho odcházející Jitku Zelenkovou. V první půli vystupovala  jako host a v druhé půli zpívala Karlu Gottovi sbory. Karel Gott ji  uváděl na scénu slovy: "Nyní přichází naše, ale i Vaše Pusinka Ive­ta Bartošová." V samostatném bloku zpívala Málo mě zná, Léto, Víš  lásko a Nic nového pod sluncem. Tuto písničku nazpívala i v němčině  pro zájezdy v zahraničí. Rok 1986 byl pro Ivetu velice úspěšný. Po­malu ale jistě zapomínala na Petra a stále více a více se pouštěla  do větších projektů. V rádiích i televizi zněl často její hit Víš  lásko, ke kterému natočila i videoklip. Konečně našla stálou doprovodnou kapelu i člověka, který ji v  mnohém podržel. Nebyl to nikdo jiný, než toliko diskutovaný Ladis­lav Štaidl. Ten pro Ivetu připravil první samostatný koncertní  program, jehož premiéra byla ohlášena 7. června 1987 v Hudebním di­vadle Karlín a nesl název VARIACE. Hosty pořadu byli Michal Penk  a Darina Rolincová. Ta si zazpívala v jednom samostatném bloku.  Doprovodnou kapelou byl zúžený Štaidlův orchestr - P. Větrovec, P.  Fořt, J. Žižka, O. Soukup a S. Talián. Úspěch nenechal na sebe  dlouho čekat a koncem roku Ivetě vychází toliko očekávané první samostatné album  I.B. na které se čekalo ve frontách.

V časopise Melodie č. 1/1988  vyšly hned dvě recenze. Ta první je z pera Jiřího Černého: "Kdyby někdo v roce 1962, za pěveckého panování Evy Pilarové, řekl,  že za čtvrt století bude její nejnovější následnice znít tak jako  současný albový debut Ivety Bartošové, považoval bych ho za sýčka  nebo šílence. Z vývojového hlediska je to deska zbytečná, rockem -  ale dokonce ani swingem - takřka nedotčená... Po tříletém pražském putování mezi Lauferem, Slováčkem, Janečkem,  Rytířem a Štaidlem původně zdravý, teplobarevný a osobitý hlas  tehdy sedmnáctileté Valašky zobyčejněl, leccos ztratil na barvě  a zejména ve výškách se zúžil a je blízko překřiknutí..." Autorem druhé, úplně odlišné recenze je Václav Svoboda: "...Dostala-li se naše pop music do takových absurdit, že se zcela  vážně vedou polemiky nad tím, zda interpretka umí či neumí zpívat,  potom je třeba rezolutně konstatovat, že Iveta, ač to u ostatních  krásek není vždy pravidlem, zpívání zvládá. A dobře. Nicméně, tím  ještě není vyhráno, o čemž nás přesvědčuje 12 písní našich autorů,  plus jedna převzatá. Zpěvačka jakoby prstíkem přejížděla všechny  předepsané partitury, zpívá zcela přesně, ale chybí ji určitý oso­bitější výraz. Kontrast, dravost, jiskra..."